V odpoledním šeru, kdy jsou zvuky světa tlumenější a ruch města se stáčí do pomalejšího tempa, člověk někdy zahlédne podivnou návaznost událostí. Jedno zamyšlení střídá druhé a na okamžik se zdá, jako by vše kolem bylo podivně propojené. Někde hluboko pod tím zůstává otázka: existuje něco, co by spojovalo naši mysl s tím, co nás přesahuje? Možná dokonce v samotné látce reality.
Světlo svíček, pomalý dech a zvídavá otázka
Večerní klid v obyčejném pokoji rozplývá hranice mezi vnějším a vnitřním světem. V mozku, tedy v prostoru plném neuronů, však může probíhat něco mnohem složitějšího, než si běžně představujeme. Nad stolem se vznáší představa, že vědomí není jen výsledkem chemických reakcí, ale má hlubší, mnohem subtilnější podstatu.
Barevné linie pod mikroskopem
Když vědci zkoumali, co se děje v neuronu během hlubokých stavů vědomí nebo pod anestézií, narazili na mikrotubuly – tenké struktury, které vypadají jako spletité potrubí v miniaturním prostoru buňky. Pokusy na potkanech ukázaly, že pokud se tyto mikrotubuly stabilizují, stadium bezvědomí při narkóze se prodlouží. Z drobných změn v buněčné architektuře náhle vyrůstá otázka, zda vědomí není jen vedlejší produkt, ale možná hlavní role, jejíž pravidla teprve začínáme rozumět.
Kvantové záblesky za zavřenýma očima
Zní to jako science fiction: kvantová fyzika v útrobách mozku. Teorie Orch OR, na níž pracovali Penrose a Hameroff, předpokládá, že tok našich myšlenek vzniká právě kvantovými výpočty uvnitř mikrotubulů. Tam, kde většina lidí ani netuší, že cosi tak malého existuje, by se mohla odehrávat dráha, která spojuje jednotlivce nejenom s vlastním tělem, ale i s okolním vesmírem.
Neviditelné vazby ve struktuře reality
Vědci začínají hovořit o možnosti, že vědomí není uzavřené v jedné hlavě, ale že se nějakým způsobem podílí na větším energetickém poli reality. Kvantová provázanost – intrikace – znamená, že dvě částice, oddělené třeba kilometry, mohou být navždy propojené. Pokud by bylo něco podobného možné i s vědomím, svět by najednou získal novou vrstvu smyslu. Myšlenka propojení mysli s vesmírem by tak nebyla pouhým výplodem fantazie.
Proměna pohledu na hranice vědomí
Nové poznatky mění úhel pohledu na to, co znamená být při vědomí. Kóma, hluboký spánek, vnímání zvířat – všechno najednou vyžaduje podrobnější zkoumání možných kvantových jevů v mozku. V běžném každodenním životě stále stačí říct, že mysl je produktem mozku. Ale za zavřenýma očima je možné, že někde v hlubinách, na okraji ticha, opravdu proudí „Síla,“ která nás pojí s celým univerzem.
<hr> Za poklidnou fasádou běžných dnů, v laboratorních záblescích mikroskopů a v odvahe nových hypotéz, získává dávná idea spojení novou váhu. Síla, o níž jsme dosud mluvili jen v metaforách, se možná pomalu rýsuje ve vědecké gramotnosti. Vědomí, jak ho známe, tak čeká na svůj další, stále zřetelnější objev.
