Večer na okraji mořského ledu, kdesi na nejvzdálenějších valech světa, je ticho narušováno jen občasným zapraskáním zaledněné vody. Pod zasněženou hladinou se však rozprostírá svět, o jehož podobě jsme donedávna mohli jen spekulovat. Hlouběji než sahá zrak nebo končí sondující vrt, leží pod Antarktidou síť útvarů, které v tichosti formují naši budoucnost – i když zůstávají lidskému oku skryté.
Příběhy vyryté do dna
Chodník čerstvého sněhu mizí v mlze, zatímco pod ním se rozkládá reliéf zcela jiného měřítka, důmyslnější než jakákoli ledová krajina na povrchu. Vědci nedávno poodhalili rozlehlou síť podmořských kaňonů táhnoucích se podél celého antarktického pobřeží – přes tři sta vzájemně propojených systémů, jejichž větve a hloubky překvapují nejen počtem, ale i rozmanitostí.
Nejdelší z těchto kaňonů se vine hluboko pod hladinou Weddellova moře v délce téměř 860 kilometrů. Některé východoantarktické strže klesají přes pět tisíc metrů do tmavých hlubin. Západní pásy jsou kratší a strmější, často tvarované do ostrého písmene V; na východě dominují U-profily, rozvětvené jako stromové kořeny. Každý záhyb, každý zlom je otiskem dávných ledovcových epoch, kdy se kra sunula a tlačila balvany, písky i bahno do podmořských údolí.
Krajina, která tvoří oceán
Dno moří tu nikdy nebylo pouhou plochou. Kaňony fungují jako odtokové trasy i brány, propojující antarktický šelf s rozlehlými oceány. Jakmile v zimě vzniká mořský led a vyplavuje sůl, voda ztěžkne, sklouzne kaňonem a klesá až k mořskému dnu. Tím vznikají proudy antarktické hlubinné vody, které určují rozložení chladu a kyslíku v oceánech po celé planetě.
Proudění nejde jen jedním směrem. Stejné kaňony umožňují pohyb teplejší hlubinné vody zpátky pod ledové police, napadají je odspodu a zvyšují míru tání. Tam, kde se geometrie dna potkává s ledovým jazykem, může být vliv překvapivě dramatický. Úseky jako oblast ledovce Thwaites nejsou hrozbou jen kvůli tání, jsou také ukázkou, jak i milimetrové rozdíly v údolích mohou ovlivnit stabilitu ledového příkrovu.
Mapa, která mění představy
Před několika málo lety byl reliéf kolem Antarktidy jen hrubým náčrtem. Moderní batymetrie přinesla ostré linie, odkrývá horská úbočí, údolí a propadliny ukryté hluboko pod ledem. Sonary, podmořští roboti a databáze s miliony měřených bodů poprvé dovolily vnímat detaily reliéfu, které ovlivňují nejen místní proudění, ale také globální oběh i ukládání uhlíku v oceánu.
Rozdíly mezi východní a západní Antarktidou se tak stávají klíčem k pochopení stability ledového štítu, ale také k proměnám mořské hladiny. Východní kaňony, s historií starší než samotný západní příkrov, mají čas se zahloubit a větvit, kdežto západní reliéf je dynamičtější, strmější a formovaný rychlými erozními pulzy.
Ozvěny daleko za obzorem
Pocit vzdálenosti je klamný. Změny, které se odehrávají na mořském dně Antarktidy, mají dopad daleko za hranice polárních nocí. Efektivita drenáže, transport živin nebo uvolňování chladné vody ovlivňuje nejen místní ekosystémy, ale i globální klima, proudění i ukládání uhlíku v oceánu. Každý nový detail v mapě pomáhá zpřesnit projekce dalšího vývoje, předvídat pohyb ledovců nebo proměny počasí tisíce kilometrů odsud.
Je to proměnlivá krajina. I dnes modelují proudy, příboj, či podmořský sesuv tvář kaňonů. Reliéf dna není jen sedimentozně erozní minulostí, ale stále aktivní kulisou, kde i drobné změny rozhodují o osudu ledových mas.
Závěr
Nově zmapovaná síť antarktických kaňonů podtrhuje, jak úzce je prostředí ledového kontinentu propojeno s globálními oceánskými procesy. Reliéf, o němž se dosud vedly jen dohady, se stal hmatatelným nástrojem poznání pro vědce i klimatology. Každé zlepšení v jeho vykreslení zpřesňuje scénáře budoucnosti, kde místní detaily mají ozvěnu v planetárních měřítkách – a kde odpovědi přináší až detaily skryté v nočních hloubkách polárního moře.
